Abstrakt
Immanuel Kant v Kritice soudnosti přisuzuje imaginaci jednu z hlavních rolí při tvorbě uměleckého díla. Jakkoliv ji však definuje jako produktivní a spontánní schopnost, její dosah radikálně omezuje s tím, že "veškeré bohatství obrazotvornosti /imaginace/ nevytváří v její svobodě, prosté zákona, nic než nesmysl".
Imaginace je podřízena zákonu rozvažování a soudnosti, jenž subsumuje jednotlivé pod obecné. Z tohoto tvrzení je zřejmé, že Kant zastává "obraz myšlení" založený na principu reprezentace, rozčleňování a třídění, do kterého nesmí vniknout nic, co by nebylo podřízeno schematizující síle rozumu.
Právě z tohoto momentu vycházím ve svém příspěvku. Pokusím se ukázat, že to, co by Kant považoval za ne-smysl, paradoxně otevírá nové možnosti v oblasti /nejen/ vizuálního umění samotného a přesahuje pojetí imaginace proponované Kantem.
Modelovým příkladem se mi stává tzv. "art brut", které uniká jakémukoliv principu schematizace. Jean Dubuffet, tvůrce pojmu art brut, byl uměleckou činností duševně nemocných fascinován a na základě toho se ve svém díle ostře vymezoval vůči kánonu klasické estetiky.
Soumeznost mezi Dubuffetovou tvorbou a uměním psychotiků se zřetelně manifestuje v cyklu L'Hourloupe, kde se ukazuje až téměř schizofrenické zaujetí hloubkou a povrchem. V teoretické rovině budu vycházet z díla francouzského filosofa Gilla Deleuze a jeho tzv. "schizoanalýzy", jejímž cílem je pokusit se artikulovat nové způsoby myšlení; jedná se o rzhizomatický způsob uvažování, který je založený na decentralizovaných heterogenních spojeních.
Rhizomatické myšlení vede k podrývání pevně daných strukturálních celků a zabývá se vytyčováním nových "linií úniku". Deleuze se také soustavně zabývá uměleckou tvorbou psychotiků, jako jednou z možných "linií úniku, která má bytostně terapeutický aspekt, a dokonce o své filosofii tvrdí, že je jistou formou art brut.