Abstrakt
Etnografii je nutné chápat jako metodu i žánr (Abu Ghosh, Grygar, Skovajsa 2007). Jednou z větví těchto snah, jež je zároveň i metodou antropologického výzkumu, je tzv. metoda autoetnografie (Ellis, 2004).
Hlavním přínosem této metody je - jakkoli je možno polemizovat o tom, nakolik se autoetnografie liší od současných metod psaní "experimentálních" i téměř "klasických" etnografií - přiznání a soustředění se na osobu výzkumníka. V určitých ohledech se tak smývá hranice mezi výzkumníkem a aktérem (např.
Wacquant 2004). Autoetnografie svým důrazem na experiment navíc otevírá pole uměleckého pojetí antropologického textu.
Je naprosto nezbytné klást si otázku, jakou pozici v tomto procesu zaujímá právě výzkumník. Podobnou otázku si kdysi na poli sociologického výzkumu kladli například členové projektu SAMISEBE, jehož výstupem je sborník autobiografických reflexí aplikovaných na problematiku státního socialismu (Konopásek ed. 1999).
Ve své prezentaci se proto budu - podobně jako zmiňovaná skupina - soustředit jak na mechanismy a specifika vyjednávání, se kterými se musí výzkumník jako člověk v rámci terénního výzkumu vypořádat, tak na způsoby, jimiž se toto vyjednávání, reaktivita a reflexivita odráží v terénních poznámkách, tedy v textovém zpracování pozorovaného. Jinak řečeno, pokusím se poukázat na to, jakým způsobem ovlivňuje dlouhodobá znalost terénu mé vystupování a jednání v roli výzkumníka a naopak.
Na příkladu dat a terénních poznámek z mého výzkumu v prostředí pražských sídlišť nastíním, jaké jsou v tomto kontextu možnosti a hranice užití konceptu habitu (Bourdieu 1999). Osobně jsem nositelem habitu jak výzkumníka, tak insidera, protože jsem na sídlišti vyrůstal a pohybuji se zde stále velice frekventovaně.
Oba habity se pak neodmyslitelně promítají do povahy a formy terénních poznámek a fragmentů vědeckých textů k připravované disertační práci, a to, dle mého názoru, velmi podobným způsobem, jako u jakéhokoli jiného literárního artefaktu (Bourdieu 2010).