Abstrakt
Emoce jako základní prvek dramatiky jsou v teoretických spisech reflektovány už od antiky. Zásadní roli hrály emoce a vášně, především negativní, u Seneky: hněv se stal předmětem jeho teoretického spisu De ira a zaujímal výrazné místo i jako téma v jeho tragédiích.
Seneca byl pravděpodobně nejdůležitějším vzorem pro jezuitské dramatiky, nabízí se tedy otázka, jakým způsobem tito autoři pracovali s jeho pojetím hněvu a zuřivosti (jakožto destruktivních emocí), do jaké míry jej přebírali či proměňovali. Jako příklad budou použity hry Karla Kolčavy, které představují jediné souhrnně dochované dramatické dílo jednoho - neanonymního - jezuitského autora vydané tiskem (vyšlo v 6 svazcích v letech 1703-1716) a dá se tudíž předpokládat, že jsou na rozdíl od jiných, jen náhodou dochovaných textů promyšlenější a důkladněji propracované.
Tiskem vyšel i soubor Kolčavových didaktických dopisů, který umožňuje srovnání teoretického pojetí hněvu se Senekovým v první části článku, na něž navazuje porovnání praktické realizace v hrách obou autorů. Na závěr je pozornost věnována negativním ženským postavám, které na jezuitské scéně oficiálně nebyly vítané, zatímco v Senekových tragédiích je jejich role nepřehlédnutelná.