Abstrakt
Příspěvek ukázuje na filosofických analýzách paměti a na příkladech z literárních děl, v jakém smyslu paměť či vzpomínka, ať už záměrná nebo mimovolná, umožňuje zaměřit pozornost na fenomén časové diskontinuity. Hlavním předmětem zkoumání je přitom otázka, zda by teorie individuální paměti mohla nabízet alternativní model (či spíše doplnění) té formy návratu k minulosti, kterou představuje vyprávění, resp. narativní pojetí historie.