Článek se zabývá problematikou věčného návratu, renesance některých středověkých či středověku podobných koncepcí. Závěr je jednoduchý: Málokdy si můžeme být jisti, že se něco definitivně ocitlo na smetišti dějin.
Dochází k návratům, ne vždy věčným, ne vždy středověkým, ale návratům. Kromě vybraných příkladů personality práva, rozpouštění státu v mnohosti různých aktérů v působení dovnitř i vně daného teritoria nebo posilování role soudců jako spolutvůrců práva to vidíme třeba i v diskusi o hodnotové jurisprudenci.
Ta byla u nás počátkem 90. let minulého století prezentována jako účinná terapie soudcovského formalismu a alibismu. Současní autoři jako T.
Sobek nebo M. Bobek ji však leckdy vidí jen jako zástěrku prosazování vlastních hodnot a postojů soudce zákonodárci navzdory.
Hodnoty totiž nejsou objektivní, mohou mít plusová i minusová znaménka. Své hodnoty má každý systém, včetně nacistického, a k nim socializuje ty, kteří v něm žijí.
To jistě neznamená, že jsou všechny hodnoty stejně cenné, bezcenné nebo lhostejné. Znamená to však, že se může lišit jejich řazení, žebříček.
A jde o to, kdo má takový žebříček sestavovat pro oblast veřejných politik (ústavodárce, zákonodárce, soudce), resp. má-li na to mít vůbec někdo monopol.