Abstrakt
Zlomeniny očnice, zejména její spodiny, jsou v rámci fraktur obličejového skeletu relativně běžné. Rozsah fraktury může být malý a bez výraznější dislokace.
V těchto případech není nutná chirurgická intervence. Existují však stavy, kdy při závažnějších frakturách spojených s dislokací úlomků je nutná chirurgická terapie, jejímž cílem je v co nejdokonalejší rekonstrukce anatomického tvaru očnice, bez následných funkčních a estetických deficitů.
Izolované zlomeniny spodiny očnice tvoří poměrně velkou část ze skupiny traumat obličeje. Rozhodnutí, zda je zapotřebí operovat nebo stav lze řešit konzervativně, záleží na klinickém nálezu.
Důležitou roli však má i vyšetření pomocí počítačové tomografie, v některých případech i vyšetření magnetickou rezonancí. Vzhledem k bezprostřední blízkosti oka by měla existovat úzká spolupráce maxilofaciálního chirurga a oftalmologa, a to nejen v případech konzervativního způsobu léčby, ale i před po operaci orbity.
V současnosti existuje na trhu dostatek materiálů umožňujících rekonstrukci orbity. K často užívaným resorbovatelným materiálům patří polydioxanon, který je biokompatibilní a je postupně nahrazován vazivovou tkání.
Tento materiál se však nehodí v případech defektů spodiny očnice větších než 2,5 cm2. Do skupiny neresorbovatelných materiálů patří například titanová síťka, která se užívá v případech rozsáhlejších defektů.
Aktuálně se jeví jako nejvýhodnější přístup do orbity mediopalpebrální řez, který vykazuje minimum pooperačních komplikací. Nezastupitelné místo má však i řez transkonjunktivální.
I v případě, že jsou fraktury očnice adekvátně léčeny, mohou vzniknout komplikace jako enoftalmus, diplopie nebo ztráta vizu, jež mohou postižené trvale poznamenat a výrazně je omezit v běžném pracovním a rodinném životě. V současnosti lze předpokládat, že úrazů tohoto typu bude přibývat.
Díky stále dokonalejším operačním postupům a novým materiálům přináší chirurgická terapie fraktur očnice výrazné zlepšení jejich prognózy.