Abstrakt
V průběhu léta 1989 se počet východoněmeckých uprchlíků v Maďarsku kontinuálně zvyšoval do té míry, že maďarská vláda na začátku září raději otevřela hraniční přechody s Rakouskem. Vládnoucí režim ve Východním Berlíně následně zamezil pohybu svých obyvatel do Maďarska, čímž ale způsobil největší vlnu obsazování západoněmeckých ambasád.
Situace přerostla do krize v Praze a ve Varšavě, když zejména v hlavním městě Československa lze hovořit o humanitární krizi. Díky nátlaku československého vedení Erich Honecker na konci září musel ustoupit a smířit se s výjezdem několika tisíc uprchlíků z Prahy přes území NDR do Spolkové republiky.
Kohlova vláda na rozdíl od Stálého zastupitelství SRN ve Východním Berlíně, které bylo uzavřeno, ambasádu v Lobkovickém paláci v Praze ponechala uprchlíkům i nadále otevřenou, čímž pravděpodobně Honeckerův režim záměrně tlačila dále do kouta. Poslední pokus ze strany SED zabránit katastrofě přišel na začátku října.
Uzavření hranic i s Československem se ukázalo jako neúspěšné - vyvolalo tlak na západoněmeckou ambasádu ve Varšavě a hlavně vůči Honeckerovi, který byl v polovině října donucen rezignovat. Jeho nástupce Egon Krenz mezi NDR a ČSSR opět schválil bezvízový styk, čímž se obnovil proud uprchlíků směřujících do Lobkovického paláce.
Nové opatření východoněmeckých soudruhů z 3. listopadu 1989 dovolující komukoliv z NDR vycestovat na Západ přes Československo pouze na občanský průkaz učinilo z Berlínské zdi nefunkční relikt končící studené války.