Příspěvek se obecně zabývá možnostmi interpretace výsledků historickogeografického výzkumu v rámci studií tzv. kolektivní paměti. Přispívá k lepšímu porozumění historii využití středoevropské krajiny a kulturně antropologických mechanismů, jež takové využití ovlivňují.
Zmíněný multidisciplinární teoretickometodologický rámec je aplikován na případ leso-zemědělství, tedy extenzivního, komplexního a lokálně specifického tradičního využití půdy na pomezí lesnictví a zemědělství. Leso-zemědělství jakožto druh využití půdy je od přibližně18. století ve většině evropských zemí prakticky na ústupu.
Tento trend je spojován s kulturními a technologickými změnami v rámci procesu modernizace. V současné době je leso-zemědělství na akademické půdě více zkoumáno především v tropickém klimatickém pásmu, kde se mu dostává největšího praktického využití.
Dostává se mu také pozornosti v současné debatě o udržitelnosti evropského zemědělství na politické úrovni. Rozšíření a podoba leso-zemědělství v zemích mírného pásu jsou více popsány v oblastech mediteránních, baltických a skandinávských.
Teoretická práce zaměřená na historii a současný stav těchto ekologicky i kulturně hodnotných ekosystémů ve střední Evropě chybí. Více je leso-zemědělství věnována pozornost např. v Maďarsku, v Česku však toto téma i jeho praktické projevy patří k "vymřelým".
Příspěvek stručně shrnuje provedený výzkum týkající se klasifikace lesozemědělství, plošného rozšíření tohoto fenoménu na území Čech v 19. století a socioekonomického a krajinného kontextu těchto ploch. Výsledky jsou pak diskutovány z hlediska širšího kontextu aktivního zapomínání zemědělských profesních tradic v průběhu modernizace.
Stručně se jimi naopak zabývá v kontextu současného vytváření tradic (projevované aktivní avšak selektivní rekonstrukcí leso-zemědělství a dalších tradičních zemědělských praktik) v evropském politickém obratu k udržitelnému a multifunkčnímu zemědělství.