Abstrakt
V několika posledních desetiletích otevřelo evropské a americké uměleckohistorické bádání řadu témat, dokazujících, že má smysl nově promýšlet impulsy, které okultismus přinášel umění na přelomu 19. a 20. století a přináší je i v současnosti. Také v kontextu českého moderního umění nacházíme jednu pozoruhodnou a dosud plně nedoceněnou tvůrčí osobnost, která magii a mysticismus reflektovala ve své tvorbě nanejvýš originálně.
Jedná se o grafika a malíře Josefa Váchala (1884-1969). Váchalovo dílo bylo velice dlouho přehlíženo především z toho důvodu, že se vzpírá jednoduchým kategorizacím.
Váchal se nepodílel na generačně provázaném úsilí o moderní výraz. Individualismus mu nedovoloval, aby se zapojil do jakýchkoliv kolektivních snah.
Hodnoty a ideály sdílené uměleckými společenstvími ironicky podvracel a blasfemicky zesměšňoval. Příbuznost jeho tvorby s programem evropské moderny a avantgardy měla pouze vnějškový charakter.
Velmi silně v ní zaznívaly primitivizující archaismy, Váchal však neadoroval gotiku jako němečtí expresionisté, El Greca jako středoevropští kubisté, nebo africké a iberské umění jako kubisté španělští a francouzští. Inspiraci hledal v barokní protireformační estetice, nebo v lidové kultuře kramářských tisků.
Ve Váchalových dílech z druhého a třetího desetiletí 20. století se zřetelně uplatnily výtvarné formy futurismu, suprematismu, orfismu a expresionismu. Přímá návaznost na tyto moderní směry je ale opět pouze zdánlivá.
Váchal k abstrahovanému tvarosloví nedospěl v návaznosti na moderní Italy, Rusy, Francouze a Němce, ale naopak paralelně s nimi - díky tomu, že svojí tvorbou reagoval na stejné inspirační zdroje, z nichž nejdůležitějším byl právě okultismus.