Abstrakt
Osamělost je nepříjemný subjektivní stav vznikající v důsledku nedostatečného zapojení do sociálních vztahů. Má různé formy: sociální a emoční.
Sociální osamělost souvisí se samotou a je způsobena absencí vztahů především s přáteli a známými. Emoční osamělost vzniká v důsledku absence blízkého vztahu založeného na vzájemném porozumění.
Jedná se o subjektivní prožitek, který se vyskytuje během celého života, problémem se stává, pokud je chronický. Základním nástrojem hodnocení osamělosti jsou škály.
Nejčastěji používanou je UCLA Škála osamělosti, která má vysokou validitu a velmi dobrou reliabilitu. Existuje celá řada teorií osamělosti, nejrespektovanější současný model vychází z kognitivní teorie.
Osamělost je rizikovým faktorem pro vznik somatických a duševních poruch, vede nejen k vyšší nemocnosti, ale i úmrtnosti. Je spojena především s depresí, nedostatečnou kvalitou spánku, úzkostí, poruchami paměti a schizofrenií, také narušuje kognitivní funkce.
Zvyšuje riziko vysokého krevního tlaku a kardiovaskulárních onemocnění, zhoršuje funkci imunitního systému. U dětí může být nedostatek sociálního kontaktu prediktorem pozdější deprese, antisociálního chování, sebepoškozování či suicidálního chování.
Byly prokázány genetické souvislosti. Na základě rozsáhlé metaanalýzy intervencí zaměřené na redukování osamělosti lze za nejúčinnější považovat intervence zaměřené na maladaptivní sociální kognice, tj. kognitivně-behaviorální terapii, i když zatím v této oblasti není široce rozšířena.
Vhodné by proto byly další studie k prokázání efektivity.