Abstrakt
Článek zachycuje specifičnost a originalitu pojetí mýtu o Narcisovi v díle Paula Valéryho. Autorka poukazuje zejména na strukturu zrcadlení, jež Valéry využívá nejen v poetické tvorbě, ale také ve svých úvahách o fungování lidské mysli a jazyce.
Narcis pro něj představuje mechanismus vnitřního dialogu a sebepozorovani v průběhu samotného tvůrčího aktu. Tento dialog je neustálou oscilací mezi nespoutanou citovostí a intelektem, hmotou a prázdnotou, v jazyce pak formou a obsahem a uvnitř autorovy duše také mezi vědomím a podvědomím.
Valéryho dílo se odklání od myšlenky uměleckého odosobnění přítomné v mallarméovské literární tradici a originálním způsobem povyšuje Narcise na idealizovaného básníka. Valéry mýtus zcela oprošťuje od jeho tradiční moralistní interpretace a pevně ho zakotvuje do oblasti introspekce, jež pro něj představuje vychozi bod poetické tvorby.