Schellingův postup od filosofie jáství k filosofii ducha : Komentář k Systému transcendentálního idealismu
Abstrakt
Schellingův Systém transcendentálního idealismu bývá ve starší literatuře označován za fichtovské dílo, tzn. za transcendentální filosofii Jáství. Skutečně, v postupu od nepodmíněného vědění, jímž může být pouze vědění o Já samém, a v řadě kroků, přes něž transcendentální výklad Já postupuje, je Schelling Fichtovým žákem, i když nikoli epigonským, nýbrž tvůrčím.
Druhou Schellingovou inspirací je K. I.
Reinhold, podle něhož se všechen život Já, který záleží jak ve vědomí sebe sama, tak ve vědomí představ jako vnějšího světa, odehrává v představách. Vrcholem transcendentálního výkladu Já je výklad "věci o sobě", tj. předmětu, jemuž Já dává objektivní význam, jako zvnějšnění sebenazírací činnosti Já, a výklad sebenazírání Já jako něčeho objektivního.
V našem výkladu je však hlavní důraz položen na oddíl o praktické filosofii, v němž Schelling sleduje objektizaci představ v předmětný svět v důsledku Formen a Bilden, jímž Já jako "svobodná inteligence" vstupuje do interakce s druhými. V témž oddíle se uskuteční přechod od filosofie Já k filosofii bytí, na něž jsou všechny inteligence jakoby "naneseny".
Bytím, které nese všechny inteligence, je ve filosofii dějin absolutní vůle jako princip lidského světa směřující k sebeurčení podle kategorického imperativu. Závěrečný oddíl o filosofii umění tvoří svorník mezi filosofií přírody, která v nevědomě jednající přírodě shledává rozum, a mezi transcendentální filosofií Jáství, které je vědomé, ale v umění podléhá vyšší moci, moci absolutna.
To je charakterizováno jako absolutní identita, "to neměnně identické, na něž je naneseno všechno existující."