Příspěvek se věnovuje antiutopickým tendencím v polské a české literatuře 20. a 30. let ve srovnání s kanonickým antiutopickým dílem Jevgenije Zamjatina. Při zmínce o antiutopické literatuře si běžný čtenář představí především 1984 George Orwella, pozornější čtenář si uvědomí i spojení s ruskou modernou a prvním antiutopickým románem My.
Toto dílo inspirovalo nejednu generaci spisovatelů po druhé světové válce, ale také i představitele moderny ve střední a východní Evropě. Například polský spisovatel Stanisław Ignacy Witkiewicz (Pożegnanie jesieni, Nienasycenie) známý především jako dramatik nebo malíř, často navštěvoval Petrohrad a místní literární skupiny.
Sociální tématika, kterou se zabývá autor ve svých románech, často označovaných jako antiutopické, je blízka Zamjatinovu fikčnímu světu. V české literatuře, jenž se v tomto období nacházela na pomezí francouzské a ruské moderny, ale zároveň dokázala vytvořit i vlastní avantgardu, lze najít několik představitelů, v jejich tvorbě se ve vetší či menší míře projevily antiutopické tendence.
Pro kanonickém antiutopickém dílo (román My) je několik příznačných rysů: rozdělení fikčních postav na dva "tábory", petrifikovanost fikčního světa, snaha o nápravu sociální nespravedlnost a také převažování popisových složek nad dějovými. Zde uvedené znaky se pokusím na pozadí kanonických příkladů z románu My analyzovat jak v české, tak i v polské literatuře 20. a 30. let.