Abstrakt
Článek vychází z kritiky pojmu literarizace, který je ve filmové historii užíván jen okrajově. Prostřednictvím rozboru a srovnání dvou nezávislých výkladů literarizace, které jsou koncipovány jednak z literárně historické a jednak z filmově historické perspektivy, hledá obsah pojmu funkční pro českou filmovou dramaturgii po zavedení státního monopolu.
Literarizaci chápeme především jako ideologickou převahu slovesnosti v rámci kinematografie, tedy neslovesného oboru, která souvisí se soudobou zvýšenou státní direktivou i s historicky vysokou prestiží slovesného umění. Z této obecnější roviny se přesouvá pozornost k dílčím ideologicko politickým projevům literarizační tendence.
Jedná se o působení literárních umělců ve vysoké nomanklatuře a v dramaturgickém dozoru kinematografie. Z tiskových ohlasů a archivních dokumentů se snažíme postihnout recepci činitelů a institucí, s nimiž je působnost literátů svázána.
Mezioborové téma "spisovatel u filmu" nabízí specifickou výpověď o státní kulturní politice v jejích nejednoznačných, konstinuitních i diskontinuitních souřadnicích.