Kapitola je věnována Schellingovým Filosofickým zkoumáním bytnosti lidské svobody a ukazuje, že touha, tj. chtění, které ještě není spojeno s rozumem, je v Schellingově koncepci věčným základem všeho jsoucího, ať už je tímto jsoucím Bůh, příroda nebo všechny jednotlivé věci včetně člověka. Díky tomuto pojetí touhy jako toho, "co v Bohu samém není Bůh sám", dokáže Schelling přesvědčivě vysvětlit, jak universum a jednotlivé konečné věci, přestože existují jen jako momenty dění absolutna (Boha), mohou být něčím vůči němu samostatným.
Autor poukazuje též na to, že Schelling ve své koncepci touhy prohlubuje přinejmenším od Spinozy se objevující myšlenku, že identita jednotlivé konečné věci není jen logickou identitou, nýbrž je právě touhou po identitě, tj. dynamickou snahou o sebeafirmaci. Právě tato aktivní touha po identitě, jež se k ostatním věcem vztahuje silově a negativně, pak dělá z dané věci teprve nějaké samostatné a skutečné (tj. působící) jsoucno.
Ukazuje se ovšem, že zařazením této myšlenky do změněného ontologického rámce, kdy právě díky vlastní touze jsou věci něčím na Bohu relativně nezávislým, Schelling dokáže - na rozdíl např. právě od Spinozy - zachovat a vysvětlit i lidskou svobodu.