Abstrakt
Vulvovaginální infekce jsou jedním z nejčastějších problémů, se kterým se setkáváme v běžné každodenní gynekologické praxi. Urologové často vyžadují spolupráci s gynekology u žen s recidivujícími infekcemi močových cest, kdy potřebují vyloučit jako příčinu obtíží chronickou vulvovaginální infekci.
Většina pacientek s vulvovaginální infekcí vyžaduje pouze jednoduché vyšetření a léčbu. Přesto u části žen je obtížné stanovit správnou diagnózu nebo špatně odpovídají na standardní léčbu.
Klasicky se infekce projevují výtokem, svěděním nebo pálením zevních rodidel. Onemocnění můžeme dělit podle původce na virové, bakteriální, kvasinkové nebo parazitární.
Do této skupiny infekčních onemocnění se zařazuje trichomoniáza, vulvovaginální kandidóza, bakteriální vaginóza, aerobní vaginitis (nově popsaná v roce 2002, vydělila se od BV), atrofická vaginitis, herpes genitalis a relativně nově (v roce 1994) popsaná poševní laktobacilóza. Významně se rozšiřují diagnostické možnosti.
Kromě klasických vyšetřovacích metod; kultivace, mikroskopického vyšetření (barvené preparáty, nativní preparát), cytologie, poševního pH, testu s hydroxidem draselným (KOH), se rozvíjejí i nové metody, jako je stanovení přítomnosti protilátek, průkaz antigenů, genů nebo nukleových kyselin. Hodnocení barveného preparátu stěru z pochvy patří však nadále k základním diagnostickým metodám a nadále se považuje za zlatý standard při diagnostice vaginálních infekcí.
Diagnóza vulvovaginální infekce by měla být stanovena na základě anamnézy, klinického vyšetření a laboratorních testů. U každé ženy s vulvovaginální infekcí bychom měli stanovit etiologickou diagnózu.