Abstrakt
Teoretická studie se věnuje tématu, které v české pedagogice a pedagogické psychologii nebývá hlouběji rozpracováno. V první části předkládá sedm pojetí autonomie člověka v psychologii.
Autonomii jako svrchovanost, nezávislost, zranitelnost, separaci, odcizení se, projev aktérství a projev specifické nezávislosti. Ve druhé části studie diskutuje tři rozdílné úrovně, na nichž se dá zkoumat autonomie při výchově a vzdělávání žáků.
Jsou to: úroveň vzdělávacího systému a školy jako instituce, úroveň interakce učitel - žáci a úroveň žáků samotných. Hlouběji se věnuje právě úrovni žáků a předkládá model adaptibilního učení, který pracuje se žákovskou autonomií.
Poslední část přehledové studie se soustřeďuje na cílené rozvíjení autonomie žáků ve škole. Přibližuje různé stránky autonomie (otevírání prostoru pro volbu možností, relevantnost učiva a učení, respekt k žákům).
Charakterizuje prostředky, jimiž lze autonomii žáků rozvíjet v rámci autonomie organizační, procedurální, kognitivní a emoční. Výkladem prolíná vývojový zřetel, zejména pak specifičnost autonomie žáků a studentů v období vynořující se dospělosti.