Autoři monografie v úvodu analyzují možnosti detekce ionizujícího záření jak pomocí fyzikálních metod tak metodou biologické dozimetrie. Podávají přehled o rutinně používaných laboratorních metodách v radiobiologii a přibližují metody nové, experimentální, které by mohly být v budoucnosti využívány nejen v případě suspektního ozáření jedinců, ale měly by být i nedílnou součástí studií monitorující zdravotní riziko ionizujícího záření na obyvatelstvo.
Vyzdvihují přednosti současných molekulárně-genetických metod pro jednoduchost a pozitivně hodnotí rychlost metody pr ůtokové cytometrie. Ve druhé části monografie se autorský kolektiv zaměřil na problematiku organizace zdravotní péče osob kontaminovaných ionizující zářením v současných podmínkách zdravotní péče České republiky a na úlohy a povinnosti jednotlivých složek integrovaného záchranného systému v případě radiačního ohrožení obyvatelstva.