Abstrakt
V několika případových studiích zachycuje kniha vzpomínkovou praxi české společnosti po roce 1989. Zaměřuje se na paměťové události, které měly širší publikum a společenský dosah (spor o katedrálu, polemiky ohledně prvního polistopadového vysílání majora Zemana, ohlas televizního seriálu Vyprávěj aj.).
Autor věnuje pozornost nejen obsahům vzpomínání (příběhy a obrazy minulosti), ale též jednotlivým médiím (film, fotografie, literatura), která představy minulosti zprostředkují. Kniha se snaží zachytit specifická pravidla kolektivního vypovídání o dějinách, která určují možnosti vzpomínání.
Autor se pokouší o pohled za inscenované minulosti, do zákulisí paměťového provozu. Promýšlí otázky, jakým způsobem a proč vlastně vzpomínáme.
Sleduje, jak se náš vztah k dějinám a podoby našich minulostí historicky proměňovaly. Minulost zde není nahlížena perspektivou historické skutečnosti, ale jako kolektivně sdílená představa, která má svou funkci pro jedince, rodinu i širší sociální kontexty (generační, místní či národní identity).
Případové studie ilustrují, k čemu publikum mediálně zpřítomňovanou minulost potřebuje. Rušný paměťový provoz české společnosti vzbuzuje celou řadu dalších otázek, na něž se autor snaží odpovědět s pomocí pojmů a konceptů soudobých "memory studies".
Kniha tak navíc čtenáři nabízí kontakt s tímto dynamicky se rozvíjejícím oborem, inspiruje se převážně teoriemi paměti a vzpomínání, které dosud nebyly přeloženy do češtiny (Aleida Assmannová, Marianne Hirschová, Raphael Samuel aj.).