Abstrakt
Příspěvek přináší onomaziologický pohled na tvoření a užívání složených názvů osob v současné české komunikaci. Analýzy vycházejí z textů Českého národního korpusu (SYN).
Zahrnuty jsou především názvy, které se tradičně označují jako slovotvorné kategorie jmen činitelských (nomina agentis), konatelských (nomina actoris), nositelů vlastnosti (nomina attributiva) a substančního vztahu (např. veledědic, radiohlasatel, zvonkohráč, arbostromař, šéfcukrář, megaboháč, pseudopotomek, rádobyliterát, euroslaboch, prvoženich, starokrajan, světoobčan apod.). Kompozita jsou charakterizována na pozadí paralelních názvů derivovaných (v jednotlivých skupinách podle produktivních slovotvorných sufixů), srovnává se jejich významová explicitnost: kompozita obecně realizují onomaziologickou strukturu zřetelněji, jejich první člen vyjadřuje některé z možných sémantických doplnění základu druhého členu, např.
N+V: roman-o-pis-ec: román-o-psát-AGENT, moř-e-plav-ec: moře-o-plavat-AGENT (kompozice + sufixace). Proto jsou složené názvy osob probírány podle (morfémové a slovnědruhové) povahy, (jazykového) původu a podílu prvního (předního) členu na konstituování jejich celkové sémantiky, příp. stylové charakteristiky.
Onomaziologický základ složených názvů osob v nich nachází různorodé sémantické naplnění, pozornost je věnována vzájemné kompatibilitě členů kompozit, a to i z hlediska její proměnlivosti v současném úzu. U nejnovějších názvů je častější uplatňování slovotvorných prvků cizího původu, příp. tvoření neologické a okazionální a módní.
Korpusové doklady jsou využity k posouzení dynamiky současné slovotvorné kompozice v češtině.