Charles Explorer logo
🇨🇿

Nebeský Lear: ... taková idylická pohádka

Publikace na Filozofická fakulta |
2014

Abstrakt

Ve svém příspěvku se pokusím o konkretizaci provokativní inscenace-performance Krále Leara Jana Nebeského (ND v Praze 2011-2013), který podle některých "destruoval příběh a přišel s čirou abstrakcí", v níž "není úplně důležité přečíst Nebeského šifru, ale spíš se poddat proudu obrazů a vizí, kompozici barev a tvarů" (Machalická). Podle Machalické se sice hraje "o smrti a lidské důstojnosti, o tom, jak se jedinec může probrat chaosem světa", ale na druhou stranu Nebeského "postmoderní koláž [...] žádné odpovědi neposkytuje" a zůstává u "rozmáchlých tahů štětcem", jež jsou "chvílemi prázdné".

Podle jiných byl Nebeského Lear událostí roku (Hulec), při níž bylo nutno se mimořádně soustředit, protože, krom jiného, využívá "citátů z řady autorů i politických zpráv a textů" (Hulec). Ústřední problém Nebeského Leara se zdá spočívat v rekonstrukci smyslu díla. Radmila Hrdinová k hermeneutickému úskalí uvádí: "Složit z mozaiky výstupů smysluplný celek se ale podaří jen divákům znalým textu a naladěným na režisérovu notu".

Zuzana Drtilová k tomu výmluvně dodává: "Král Lear je ovšem příliš zahleděný do sebe [...] Sdělení se ztrácí, inscenace působí spíš jako samolibá, afektovaná hříčka, která zkouší, co všechno divák vydrží. [...] Inscenace často nahodí udičku, ale pak diváka nechává tápat." Pokusím se představit jednu z verzí Nebeského Leara, na nějž se budu dívat z hlediska vyjevování a mizení autorského subjektu, tedy veličiny či funkce, která by měla být "noetickým prostředníkem či ručitelem" osmyslňujícím dílo a svět jím zobrazovaný (Srba) a která, zdá se podle četných ohlasů, je v inscenaci-performanci rozostřena a složitě rekonstruovatelná, přestože to mohlo "být výborné představení, kdyby tam bylo více Shakespeara a méně Nebeského" (Drtilová).