Článek chce připomenout rozporuplnou, ale výraznou osobnost české kultury první poloviny 20. století: Karla Hašlera (1879-1941), divadelního i filmového herce, scenáristu, režiséra, kabaretiéra, hudebního skladatele - a především písničkáře, autora několika stovek populárních staropražských písniček, z nichž některé jsou živé a zpívají se ještě dnes. Úvodní biografický medailon zachycuje bouřlivý a dramatický život K. Hašlera až po jeho tragickou smrt v koncentračním táboru Mauthausen, kde byl za svou spontánní odbojovou činnost umučen fašisty.
Dále je věnována pozornost hlavně jeho písničkám, mimo jiné jejich inspiraci českými písněmi lidovými (folklorními) a některým prostředkům, které mají Hašlerovy písně společné s "lidovkami". Jsou to např. deminutiva (hvězdičky, panenka, srdíčko...); zastaralá a sentimentální víceslovná klišé (lásky žár, švarný hoch); přirovnání (oči jak nebe; povedu tě z kostela / bílou jako anděla).
S Hašlerovými texty si připomeneme i vývojové proměny české slovní zásoby, např. v oblasti názvů některých profesí a činností (konduktér, aktuár, hlásný), nebo dobových krojů a ošacení (krinolína, pentle). Hašlerova písňová tvorba je zde rozdělena na písně milostné (sentimentální a humorné), písně vojenské, vlastenecké a dobově aktuální politické satiry.
Zdůrazněn je Hašlerův obdivný vztah k Praze, který prostupuje téměř všemi jeho texty a získává podobu pojmenování nesčetných pražských míst, staveb, památek, zákoutí.