Abstrakt
Předmětem disertace, jež je příspěvkem k dějinám českého uměleckého překladu po r. 1945, je osobnost a překladatelské dílo Ludvíka Kundery. Tento básník převáděl do češtiny zejména poezii, též pomocí interlineárních překladů; zde je však kladen důraz na přímé překlady - jejich deskripci, analýzu a recepci - v jazykovém páru čj-nj, jenž Kunderově překladatelské činnosti dominoval.
Hlavní přínos práce spočívá v deskripci Kunderovy překladatelské metody, částečném zpřístupnění jeho literární pozůstalosti, zejm. korespondence, a v aktualizaci překladatelské bibliografie. Kundera je znám jako výlučný, autorizovaný překladatel dramat a veršů B.
Brechta. Jeho překlady expresionistů G.
Trakla a G. Benna, za něž roku 1996 získal Státní cenu za překladatelské dílo, mají dnes kanonickou platnost, podobně jako překlady poezie P.
Celana či překlad Kubinova románu Země snivců. Vůbec poprvé představil českým čtenářům poezii alsaského dadaisty Hanse Arpa a východoněmeckého lyrika Petera Huchela.
Charakteristika a translatologický rozbor přeloženého díla tří posledně jmenovaných představuje stěžejní část disertace. Výběrem těchto tří osobností práce poukazuje také na afinitu mezi Kunderovou autorskou a překladatelskou tvorbou.
V poetice zmíněných autorů se odrážejí i konstanty Kunderova původního díla - exponovaný zájem o jazyk (též u H. Arpa), sen (v románu A.
Kubina) a přírodu (podobně jako u P. Huchela).
Translatologická analýza vybraných textových pasáží se stala východiskem pro popis Kunderovy překladatelské metody, jež se vyznačuje vědomým úsilím o formální přesnost a výrazovou preciznost, ale i relativně nápadnou poetizací jazyka. Jako spiritus rektor stál Kundera u zrodu několika výjimečných edičních počinů (mj. českých spisů B.
Brechta, čtyř německých antologií české poezie) a i přes politickou nepřízeň hojně navazoval přátelské styky se zahraničními básníky a překladateli. Díky své osobní angažovanosti dnes zaujímá významné místo rovněž v německých kulturních dějinách.