Abstrakt
Kapitola mapuje vývoj českých muzeí a památníků věnovaných období socialistické diktatury od roku 1990 do současnosti. V devadesátých letech vznikaly výhradně z popudu pamětnických organizací (Muzeum III. odboje, Památník obětem zla) bez výraznější podpory státu.
Až na přelomu tisíciletí schválila vláda vznik památníku v pracovním táboře Vojna. Období od roku 2008 je charakteristické zakládáním soukromých muzeí a obnovením diskusí o dosud chátrajících památkách (Uherské Hradiště, Ostrov).
Téměř výhradně přitom vznikala muzea věnovaná represi, zcela chybí téma každodennosti. Počátek devadesátých let se nesl ve znamení odklonu veřejnosti i státu od muzejního podání soudobých dějin, zprofanovaného v předchozím režimu, a zároveň vnitřního ochromení tradičních muzejních institucí.
Z jejich přímé iniciativy nevznikla po roce 1990 žádná stálá expozice k období 1948-1989. Za relativně nízkým počtem muzeí stojí i nedostatek autentických míst, jež byly buď likvidovány před rokem 1989, anebo se nachází ve funkčních justičních a policejních objektech.
Státní angažmá od sklonku devadesátých let akcelerovaly požadavky samospráv a pamětnických organizací, připravenost expertů i zájem ministra kultury, jejichž výsledkem byl vládní program rehabilitace památníků (2000). Rozhodující vliv na zapojení státu však měl podle autora návrat historických témat do veřejného diskurzu, především poválečného odsunu Němců a činnosti Státní bezpečnosti.
Oživené boje o paměť se podle něj odrazily i v silném důrazu na doslovnou rekonstrukci minulosti, výstavbu replik budov i celých areálů, jež je specifikem českých památníků.