Chápání času, jeho trvání a způsobu plynutí je součástí abstraktního myšlení. Komunikační potřeby však vyžadují, aby se formálních prostředků pro vyjádření děje v čase zmocnily děti už v raném dětství, tedy v období myšlení výhradně konkrétního.
Text popisuje poznatky z výzkumu sledujícího dětské gramatické prekoncepty. V percepci těch sdělení, jejichž významovým centrem je informace o čase, byly pozorovány jevy osvětlující vývoj myšlení a ontogenezi řeči v raném dětství.
Ukazuje se, že dítě chápe výpověď komplexně, slovesný tvar pro něj není při umisťování děje v čase vždy směrodatný - upřednostňuje adverbiální výrazy, které mu umožňují účinnější orientaci v abstraktním prostoru časových dimenzí. Tam, kde časová pásma sousedí, je pak schopno vnímat (často v rozporu s formou slovesa) oblast průniku dějů.