Abstrakt
Kapitola se zabývá terminologickými problémy, vědním a metodologickým profilem teorie výchovy. Konstatuje její nejednoznačný charakter a dospívá ke konstatování tří hlavních dimenzí této pedagogické disciplíny, které jsou vyjádřeny v jejím vztahu (1) k vědeckému myšlení, (2) k filosofické reflexi a (3) k potřebám jednání a životní praxe.
Jednotící linkou textu je pojetí teorie výchovy jako "třetího členu" mezi několika modifikacemi základní kontradikce, která záleží v napětí mezi filosofickou reflexí celku a vědeckou snahou o specializaci a také v současném kladení důrazu na neutralitu procesů vědeck ého poznávání a vychovatelské odpovědnosti za uskutečnění ideálu. Studie se pokouší ukázat, že teorie výchovy může být chápána jako teorie pedagogických antonomií a jako aristotelsky laděná nauka o hledání správné míry.