Abstrakt
Dialog mezi neurovědou a psychoterapií je novým, oboustranně podnětným předmětem zájmu rostoucího počtu vědců. Neurověda má potenciál obohatit psychoterapii aktuálními biologickými poznatky, týkajícími se především všeobecného i specifického mechanismu účinku psychoterapie.
Psychoterapeutický a fenomenologický pohled nedovoluje neurovědě zaujmout jednostranně biologizující redukcionistický přístup a upozorňuje na jedinečnost vnitřních prožitků a setkání během psychoterapeutického sezení. Článek poukazuje na význam plasticity, reprezentační a rekonstrukčních schopnosti mozku, komplexity a schopnosti integrace pro psychoterapii. Psychoterapie má potenciál významně měnit strukturu a funkci mozku.
Pod vlivem neurovědy se formuluje nové, vědecky korektnější pojetí nevědomých procesů, využití kognitivních schopností jedince i problematika raných vztahů matky a dítěte. Tato témata poukazují na nutnost dalšího výzkumu v psychoterapii s využitím zobrazovacích metod i teoretického aparátu neurověd.