Abstrakt
V 18. století se předpokládalo, že příroda má racionální uspořádání a mechanický základ. Francouzský skladatel a hudební teoretik Jean-Philippe Rameau je zakladatelem tonální harmonické teorie.
Za mimořádný čin byl pokládán Rameaův úspěch při vysvětlení souboru empirických hudebních praktik pomocí jednoduchého přírodního principu. Systém fundamentálního basu (basse fondamentale) Rameau poprvé zformuloval v roce 1722 ve spisu Traité de l'harmonie.
Značná část teoretické argumentace byla inspirována dobovou vědou a filosofickými myšlenkami: karteziánskou filosofií, materialistickou mechanikou, experimentální fyzikou, panteistickou doktrínou. Rameau dokazoval, že veškerá hudba má v zásadě harmonickou strukturu.
Každá harmonie je generována z fundamentálního tónu - v Traité de l'harmonie byla tato základní zákonitost hudby dokazována dělením monochordu, zatímco v pozdějších spisech akustickým fenoménem svrchních harmonických tónů, které byly generovány tzv. znícím tělesem, corps sonore. Z tohoto mechanického základu mohly být odvozeny všechny další hudební parametry - melodie, kontrapunkt, mody a dokonce i rytmus.
Příznivá recepce této hudební teorie byla posilována také Rameauovými současníky z řad vzdělaných nehudebníků. Nová hudební teorie se jim jevila jako model filosofie, která odůvodňuje dobové přesvědčení o tom, že příroda je řízena malým počtem kvantifikovatelných a vzájemně propojených mechanistických principů, které mohou být odhaleny pomocí pečlivé analýzy a výpočtu.