Abstrakt
Studie pojednává o zakladatelské eseji Wladimira Weidlého z roku 1957 Biologie de l'art. Její ústřední teze o empiricky prokazatelné analogii mezi formami uměleckého díla a tkání živých organismů tvoří nejen syntézu esteticko-biologického myšlení, jehož vrcholné momenty lze stopovat především v antickém starověku, osvícenství a romantismu, ale rovněž předznamenává mnohé teoretické směřování následujících desetiletí, například "příčné vědy" Rogera Cailloise nebo současnou neuroestetiku.
Po představení hlavních prací a odborné působnosti Weidlého se tento článek zaměřuje na postižení vědomé návaznosti Weidlého argumentace, kterou lze označit za "metabiologii umění" a která má kořeny především u průkopníka hylémorfismu Aristotela. Zejména tu jsou však sledovány implicitní ozvuky a východiska Weidlého teoretických figur a motivů, které v souvislosti s myšlenkou bytostné filiace živé přírody a uměleckých forem nelze opomenout.
Nápadná je podobnost s Goethovým dynamickým pojetím morfologie, které se více než na přírodní objekty o sobě zaměřuje na procesy jejich permanentní proměny. Pozornost je proto věnována jejím dvěma odlišným výběžkům: aplikaci Goethovy nauky na studium výtvarných i dramatických děl v myšlení Rudolfa Steinera a ruskému formalismu, který usiloval o žánrovou teorii literárního díla právě na základě biologického modelu.
Nejvíce rezonujících pojmů a přístupů se však nachází v antideterminizujícím pojetí Henriho Focillona umělecké formy jako živého, sebeplodivého tvora, Henri Bergsona s jeho tvořivým principem "élan vital" a George Kublera, který ve stejné době jako Weidlé pojednává jak o biologické metaforice ve vztahu k dějinám věcí, tak temporalitě vztahu mezi originálem a kopií. V závěru je osvětlena paralela s dílem zoologa Adolfa Portmanna, kterého s Weidlém spojuje především zaměření na bezúčelnou pestrost, exces, který je vlastní jak umění, tak přírodě.