Abstrakt
Výtvarné umění, ač klasicky považované za umění prostorové, žije v čase. Obrazy prožívají své druhé životy, nabalují na sebe příběhy, výklady a nejrůznější konotace, často je jejich druhý život výraznější než ten první.
Souvisí s tím i redukce původně složitých vizuálních textů na superznaky. Na dokumentaci výukového celku, který se zabývá snad nejznámějším obrazem, Leonardovou Monou Lisou, bych ráda ukázala, jak lze s tímto fenoménem pracovat ve výtvarné výchově.
Ukazuje se, že studenti jsou schopni ve své výtvarné práci reflektovat nejen podobu obrazu, ale i jeho životní příběh, a novým uchopením mu pak poskytnout i život další....