Abstrakt
Mezi barokem a romantismem se v prostředí katolické vysoké šlechty zásadně proměnila reflexe umírání i diskurzivní rámec jejího emocionálního prožívání. Ideální barokní smrt měla formu extrémního okamžiku, při němž měl umírající vyznávat své hříchy teatrálními gesty a promluvami.
Rituál smrtelné postele potvrzoval konfesní a spirituální orientaci rodiny. Příští generace šlechticů měly být o této orientaci přesvědčeny bohatou symolickou ikonografií a písemnými svědectvými.
Romantismus naplnil umírání sentimentem, rodinnou soudržností a milující péčí. Mezi barokem a romantismem se také proměnila míra privátnosti okamžiku smrti.
Barokní smrt byla teatrální a byla veřejnou záležitostí. Postupně se proměnila v intimní okamžiky v úzkém rodinném kruhu.
Do pozadí ustupovala postava kněze, který byl stále častěji nahrazován lékařem. Co se nezměnilo, byla snaha za každou cenu dostát dobovému diskurzu dobré smrti.
Snahou o naplnění dobového ideálu tzv. "dobré smrti" si Martinicové a Schwarzenbergové upevňovali své místo v dobové společnosti a potvrzovali v ní své výjimečné postavení. Jejich emoční prožitek měl sloužit jako příklad dalším generacím rodu.