Publikace na Evangelická teologická fakulta, Katolická teologická fakulta |
2014
Abstrakt
Obecná eschatologická perspektiva jako čekání na Kristovu parúzii a osobní naděje jednotlivce v posmrtný život v Kristu bývá často při studiu novozákonního pavlovských textů chápána jako dva póly, které jsou v jistém napětí. Tato studie předkládá rozbor úryvku Flp 1,20-24, který je považován za jeden z nejjasnějších dokladů Pavlovy naděje, že bude od své osobní smrti žít plně s Kristem ve slávě.
Na tomto základě s přihlédnutím k dalším textům lze argumentovat, že obě eschatologické perspektivy v raném křesťanském myšlení koexistovaly velmi záhy a že se vzájemně nevylučují, ale naopak jsou dvěma komplementárními aspekty plné křesťanské víry ve vzkříšení mrtvých.