Abstrakt
Východisko. Zvýšená pravděpodobnost vzniku chromozomálních aberací u plodů matek starších 35 let je obecně známa a již 40 let je indikací k vyšetření karyotypu plodu při invazivní metodě prenatální diagnostiky, neboť genetické riziko a jeho klinický význam je podstatně vyšší než riziko spojené s nezbytnou amniocentézou.
Mutagenní vliv vyššího věku otců je znám jen genetikům (1-4). Důvodem je nepochybně řádově nižší riziko vzniku čerstvých genových mutací, velké spektrum možných mutovaných genů a jen limitovaný počet autozomálně dominantně determinovaných poruch s bezprostřední manifestací po porodu.
Abiotrofický charakter některých afekcí umožňuje jen omezenou nabídku jejich prevence neinvazivními metodami prenatální diagnostiky. Metody.
V souboru 83 pacientů s autozomálně dominantně dědičnými syndromy spektra neurokardiofaciokutánní symptomatiky (NCFCs) jsme zhodnotili genealogická data a věk rodičů, abychom ověřili podíl tohoto mutagenního faktoru na restituci populační incidence při vysokém selekčním koeficientu (0,65). Syndrom neurokardiofaciokutánního spektra (5-7) byl zvolen po identifikaci odpovědných genů, aby mohla být na molekulární úrovni ověřena diagnóza pacientů a rozlišeny formy zděděné a mutace vzniklé de novo.
Závěr. V souboru 83 pacientů s klinickou diagnózou NCFC syndromu byla u 32 detekována mutace v PTPN11 genu, u deseti mutace v SOS1 genu, u čtyř mutace v HRAS genu, u tří pacientů mutace v RAF1 genu, u dvou pacientů mutace v BRAF genu a mutace v MEK1, KRAS a NRAS genech detekována vždy u jednoho pacienta.
Mutace de novo byla zjištěna u 35 pacientů a u 19 pacientů byla mutace děděna. Selekční koeficient 0,60 (29 de novo ze 48 ) byl zjištěn u pacientů s Noonanovým a LEOPARD syndromy (mutace v PTPN11, SOS1 a RAF1, KRAS a NRAS genech), syndromy Costello a kardiofaciokutánní byly ve všech šesti případech důsledkem čerstvé mutace v HRAS a BRAF genech.
U 29 pacientů nemohla být diagnóza NCFC syndromu potvrzena, mutace nebyla v žádném z osmi genů.