Abstrakt
Stať navazuje na Austinovo hledání definice určující performativy. Nejprve se snažím popsat a uchopit performativní slovesa, resp. perform. výpovědi na základě jazykových kritérií.
Zavádím někt. nové pojmy, s některými A. pojmy naopak nepracuji. Performativy považuji za výpovědní akty, při jejichž vyslovení zároveň něco vykonáme.
Nově je charakterizuji společenskou platností (vyřčení či nevyřčení performativu je spojeno se společenskými důsledky) a konvenčně-účinkovým významem (ustálené formule, kterými je za obvyklých okolností dosaženo nějakého konkrétního ú činku na adresáta). Jako primární sémantickou definici performativů stanovuji větu "tím, že to řeknu, to učiním nějakým nebo něčím".
Na základě tohoto schématu analyzuji výpovědi, které A. považuje za performativní. Schéma se ukázalo jako vyhovující, někdy však je třeba abstrakce.
U performativních sloves jsem použila jazykově slovní rozbor, na jehož základě jsem nalezla shody s konstativními slovesy popisujícími dělání něčeho nějakým. Jako další vlastnost performativní výpovědi jsem určila její dynamický charakter (pronesení performativní výpovědi je následně doprovázeno změnou, která se projeví účinkem na adresáta).
Tyto výpovědi rozlišuji na explicitně slovesné (tj. obsahující sloveso), implicitně slovesné (sloveso je formálně vypuštěno, slovesný význam však zůstává) a neslovesně historicky ustálené. Adresátem je v performat. výpovědi nejčastěji druhá osoba či osoby, kterým je výpověď určena, a to buď explicitně - přímo nebo nepřímo, nebo implicitně.
Ve druhé části se zaměřuji na pátrání po možných "původních" performativech a pokouším se stanovit jejich charakteristiku. Zaměřuji se na dichotomii budoucnost versus performativ a dospívám k závěru, že pomoc. slovesa používaná dnes pro vyjadřování budoucnosti měla svůj prvotní, konkrétní význam.
Metodou etymologického rozboru jsem dospěla k závěru, že první performativy byly spjaty s konkrétními pohybovými úkony nebo rituály nebo s mluvením obecně.