Abstrakt
Studie analyzuje divadelní dílo ruské imperátorky Kateřiny II. z politického, kulturního a literárního hlediska. Odpovídá mimo jiné na otázky, jaké cíle panovnice svou tvorbou sledovala, jak ho sama reflektovala, jaká témata zpracovávala, odkud čerpala inspiraci, jaké zvolila formy.
Autoři vychází z teoretického konceptu kulturních dějin o kulturním transferu (propojování kultur) a odmítají překonané teorie o evropeizaci a modernizaci ruské kultury. Upřednostňují termín "difuze" ve smyslu "prolínání kultur".
Ztotožňují se i s hlavními tezemi tartusko-moskevské semiotické školy, že na základ ě "transplantace kultury" vznikla v carské říši "dvojí kultura". Autoři dospěli k závěru, že Kateřina Veliká nepatřila k nejlepším autorům divadelních her své doby, dokázala si ale získat publikum.
Zároveň touto činností legalizovala svou vládu, budovala pozitivní obraz sebe samé i své říše v zahraničí. Nelze opomínat ani její význam pro ženskou emancipaci, jelikož patřila k prvním ženám v carské říši, jejichž díla vyšla tiskem.
Podporovala kulturu materiálně i osobním příkladem a snažila se povzbudit příslušníky elity k umělecké tvorbě.