Abstract
Zkoumání mezijazykových kognitivních rozdílů, disciplína teoretickým základem na pomezí psycholingvistiky a antropologické lingvistiky (resp. lingvistické antropologie), má ve své moderní podobě původ ve 40. letech minulého století a její vznik je nerozlučně spjat se jménem amerického lingvisty B. L.
Whorfa a tzv. Sapir-Whorfovy hypotézy jazykového relativismu.
V průběhu 20. století prošla tato disciplína bouřlivým vývojem, a to jak z hlediska zavádění nových metod, technik a v posledku také (ostatně jako každé odvětví sociálních věd) zapojení do interdisciplinární sítě s vědami nejen o jazyce, tak z hlediska metateoretického, kdy byl relativistický výzkum jako objekt teoretických, mnohdy však spíše ideových a ideologických, sporů tu přijímán a tu ostře odmítán. Od začátku 90. let, poté, co se nakrátko zdálo, že celá idea vlivu jazyka na kognici nemá v seriózním jazykovědném definitivně diskurzu místo, dochází k renesanci relativistického výzkumu - již ale na proměněném teoretickém pozadí.
Základní rámec zůstává na nejobecnější rovině stejný: otázka ""zda a jakým způsobem podléhá naše myšlení struktuře našeho jazyka"" se nemění. Přesouvá se ale z pole spekulativní filosofie jazyka (kde se tato otázka nacházela v 50. letech v úvahách Whorfových a kde přišla ke své značce) do rigoróznější roviny - oživuje se v podobě empiricky testovatelných hypotéz o vlivu konkrétních struktur jazyka na konkrétní a pokud možno jasně definované kognitivní procesy.