Abstrakt
Dílo právního a politického myslitele Carla Schmitta se dnes těší enormnímu zájmu politických teoretiků a historiků. Toto dílo je však chápáno dvojím, navzájem protichůdným způsobem.
To je dobře patrné v souvislosti s otázkou, jaký vztah Schmitt vlastně zaujímal ke konzervativní revoluci. Schmitt je v tomto ohledu vykládán buď jako radikální a subverzivní myslitel, anebo naopak jako teoretik stability a řádu.
Tato protikladná stanoviska se zakládají na Schmittově ambivalentním postoji k politickému konfliktu. Konflikt je negován i afirmován a tak se stává něčím, co je zároveň žádoucím i než ádoucím.
Tento ambivalentní postoj přitom vyznačuje dva směry, jimiž se můžeme vydat, chceme-li těžit ze Schmittovy konfliktuální teorie politiky. Zatímco prvním směrem se vydávají autoři, kteří Schmittovu částečnou afirmaci konfliktu využívají ve prospěch myšlenky emancipace, druhý směr vede k akcentování stability a role státu, jež je s touto afirmací naopak v rozporu.
Předložený text nicméně obhajuje tezi, že i tento druhý směr může Schmittovu částečnou afirmaci konfliktu pozitivně vytěžit, tzn. produktivně transformovat. Tuto transformaci lze provést prostřednictvím nepolitické koncepce agónu, jež umožňuje nahradit afirmaci konfliktu afirmací specifického, nepolitického druhu soutěže.
Tato koncepce směřuje proti politickému agónismu Chantal Mouffeové, reprezentujícímu emancipační vytěžení Schmittových konceptů. Na rozdíl od politické verze agónu totiž jeho nepolitická verze neohrožuje politickou jednotku a navíc umožňuje prohloubit neutilitární dimenzi kultury.