Osoby s mentálním postižením tvoří skupinu zdravotně postižených, která je ve vysoké míře ohrožena sociálním vyloučením, tedy exkluzí, segregací a marginalizací. Jejich participace na dění v majoritní společnosti je ztížena z různých důvodů, například i proto, že jejich potřeby jsou často saturovány v nevyhovujícím ústavním prostředí, spíše než v přirozeném prostředí komunity.
Příspěvek v teoretické rovině pojednává o aktuálně diskutované problematice deinstitucionalizace a o konceptu kvality života u osob s mentálním postižením, který je v souvislosti s deinstitucionalizací velmi těsně spjat. Deinstitucionalizace je vnímána jako proces nahrazování segregujících pobytových forem (typu ústavu), které odporují současným principům inkluze a cílům sociální politiky vyspělých demokratických států.
Ve článku je rovněž nastíněna historická linie vývoje deinstitucionalizace, vymezen pojem kvalita života a diskutovány jsou i jednotlivé domény tohoto konceptu.