Abstrakt
Příspěvek se zaměřuje na autobiografii jako žánr literatury faktu, který referuje k reálným postavám a událostem, zároveň je však literárním dílem, verbálním konstruktem, v němž zobrazení výseku skutečnosti podléhá záměrům autora. Oblast, na kterou se zaměří, je role přítomnosti a aktuální situace píšícího Já, jak se odráží v narativní výstavbě textu.
Výchozí tezí je tvrzení, že autor sám sebe v textu zobrazuje podle určitého zvoleného vzorce a zápletky, a že jeho situovanost na ose kosmopolitní-regionální (autor) je tedy záležitostí zvolených a kombinovaných narativních prostředků tematických i kompozičních. Dokladovým materiálem se stanou vlivná novější díla české autobiografické literatury 20. století: Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem Pavla Kohouta a Moje šílené století Ivana Klímy.
Tyto texty je třeba posoudit v kontextu dalších autobiografií české i světové literatury, aby byla zřejmá intence, s jakou autor vybírá a komponuje nejrůznější prvky, které jsou součástí memoárů, a to jak textové, tak vizuální, jako jsou obrazové přílohy, fotky nebo zvolená obálka.