Konec 19. století je charakterizován výrazným návratem k antice, často se však jedná o antiku "heterodoxní", manýristickou (ve smyslu Hockeho teorie velkého manýrismu), jak ji uchopila dekadence. Tuto antiku lze pochopit jako novou gnózi, byť svérázně recipovanou.
Těžištěm příspěvku je pokus o neomanýristickou interpretaci Březinovy poezie, zvláště její rané fáze. Březinu lze chápat jako autora spirituálního, nikoli katolického, nýbrž ezoterního, vyjadřujícího "odpor ke hmotě" (Krejčí).
Tato heterodoxie bude osvětlena srovnáním s modelem gnostické antiky Karáska ze Lvovic a Hlaváčkových Žalmů.