Abstrakt
Předkládaný příspěvek se zabývá podmínkami pobytu německých uprchlíků v Československu v prvním a nejdelším časovém úseku po jejich útěku z hitlerovského Německa, tzn. od roku 1933 do anšlusu Rakouska v březnu 1938. Československý stát začal jako jedna z mála zemí poskytovat těmto osobám azyl, aniž by tento akt začlenil do svého právního systému. To s sebou přineslo mnoho pozitivních i negativních aspektů.
Postoj k uprchlíkům rozdělil společnost na dva tábory. Levicově zaměření intelektuálové se snažili podporovat utečence ze všech sil a spolupracovali s pomocnými uprchlickými organizacemi, které začaly v Československu vznikat. Členové pravicově orientovaných politických stran naopak upozorňovali především na velkou hospodářskou zátěž a zvýšení kriminality v souvislosti s příchodem uprchlíků.
Pro celkovou situaci německých a později i rakouských utečenců v Československu se stali klíčovou záležitostí mezinárodně uznávané osobnosti z kultury, např. bratři Mannovi, kterým bylo uděleno československé občanství. Na jejich příkladě se Československo prezentovalo jako otevřená demokratická země a především se dostala otázka uprchlíků i mezi českou veřejnost.