Abstract
Stylu starších českých památek se v teorii bohemistika dosud věnovala spíše okrajově. Máme případové studie věnující se otázkám žánrovosti či žánrů samých i studie tropologické, metodologicky se však většinou pohybujeme na poli interpretace, textové kritiky nebo jazykového rozboru.
Chceme-li k textům, jejichž komunikační situace je nám v podstatě cizí, přistupovat zodpovědně, stává se naše bádání detektivním pátráním nahlížejícím tu do zdrojů historických věd, tu k závěrům sociologie a mezitím trneme nad dosahem proměnných z knihtiskařské/písařské praxe. Je ale každý starší český text skutečně takovým unikátem, že vyžaduje víceméně individuálního teoretického přístupu? Nebo dokážeme nalézt společný metajazyk a sdílenou metodiku, které umožní jednodušeji vztahovat naši dosavadní mravenčí práci k rovinám vyšším, k "otázkám literatur" (ať už období, směrů, cílového čtenářstva, nebo literatury per se)? Otázka je návodná, odpověď se ale nezdá tak jednoznačnou - posud jsme si bez historické stylistiky vystačili.
Příspěvek do diachronního workshopu na příkladu problematiky fikce argumentoval nezastupitelnost komplexního teoretického zázemí pro rozbor starších českých památek. Na Hájkově kronice ukázal, kam může vést nedostatečné zpytování moderních východisek i jak se může projevovat dominance moderního kontextu v teoretickém aparátu.
Pro demonstraci si vybral oblasti až obskurní, snažil se tak nicméně ukázat problém v jeho odhalené, extrémní a tedy dobře dostupné poloze.