Předkládaná studie se pokusila nastínit současný vývoj exilových studií a studií holokaustu a zároveň se přidržet obecného tématu Druhého pražského semináře Spolku akademiků Židů, jímž bylo zachycení holokaustu v prchavých okamžicích lidské osobní i kolektivní paměti. První část textu se v krátkosti věnovala styčným bodům obou výše jmenovaných badatelských proudů, neboť oba byly k vzájemné spolupráci předurčeny již svým podobným metodologickým a historiografickým vývojem.
Dále byl představen jeden z možných pohledů, který v sobě oba trendy spojuje. Vyplynul z autorčina vlastního výzkumu, při němž na oba již zmiňované přístupy aplikovala některé metody historické antropologie.
Poslední část studie se zabývala tím, jaké nové otázky tento širší pohled nabízí, jak by mohl proměnit interpretaci některých dosavadních výsledků bádání o holokaustu a v neposlední řadě pomoci dosáhnout tolik žádaného celkového pohledu na tento složitý fenomén.