Abstrakt
Příspěvek se zaměří na reprezentaci minulých událostí v autobiografiích, tedy narativech, které na jednu stranu dokumentují skutečné události aktuálního světa, na druhou stranu však minulost nahlížejí subjektivní optikou vzpomínajícího autora. Autobiografie představují širokou skupinu memoárových textů, které se podílejí na formování kolektivní paměti daného společenství.
Zároveň tato literární díla odrážejí dobové normy, jak na minulost pohlížet. To, jak bude člověk vzpomínat na vlastní minulost, je ovlivněno kulturou, jíž je součástí.
Naše česká, respektive středoevropská kultura diktuje určitý počet vzorů, které jsou člověku v průběhu vývoje zprostředkovány. Zápletky, podle nichž tvoříme své životní příběhy, nevytváříme vždy znovu, ale čerpáme nejčastěji ze zápletek literárně a orálně produkovaných děl z repertoáru nám vlastní kultury.
Autobiografie jako širokou veřejností recipované texty velmi silně působí na podobu kolektivně sdílené představy o minulosti, a to ať už se jedná o texty, které převládajícímu dominantnímu narativu konvenují, nebo o vyprávění mu odporující a předkládající vlastní pohled na minulost. Příspěvek by měl ukázat, jak autoři ve vyprávění o sobě samých uchopují minulost v rámci heterogenních narativů středoevropského prostoru ve 20. století, tedy jaký příběh o minulosti daného společenství vyprávějí a jakými narativními a uměleckými prostředky toho dosahují.