Abstrakt
V příspěvku představím problémy s jednotou propozice, se kterými se potýkala mnohorelační teorie soudu, kterou Russell hájil v letech 1910-1913. Nejprve se budu stručně věnovat motivaci této teorie a jejím základním principům.
Podstatné je v této souvislosti srovnání s binární teorií soudu, kterou Russell pod vlivem Moora přijal po svém rozchodu s absolutním idealismem. Problém jednoty propozice, který je těžištěm příspěvku, budu dělit tradičním způsobem na široký a úzký problém se směrem. Úzký problém se směrem vzniká neschopností teorie rozlišit propozice, které mají tytéž konstituenty a liší se pouze ve směru relace ("A miluje B" x "B miluje A"); široký problém neschopností rozlišit gramaticky správné kombinace od gramaticky nesprávných ("A miluje B" x "A B miluje").
Ukáži, jak tyto dva problémy motivovaly sérii leckdy nedomyšlených zásahů do mnohorelační teorie, dostaneme se k zavedení logických forem, teorii pozice či kopula-teorii, kterou pod vlivem návštěvy Frega na přelomu let 1912-13 navrhl Russellovi mladý Wittgenstein. Právě Wittgensteinovi je připisována zásluha na tom, že Russell mnohorelační teorii s neskrývanou zoufalostí v roce 1913 opustil.
Problémem byla principielní neschopnost mnohorelační teorie vyřešit široký problém se směrem. Na závěr tento fatální nedostatek mnohorelační teorie vysvětlím, přičemž nastíním, jak byla kolapsem mnohorelační teorie ovlivněna pozdější analýza soudu jednak u Russella, jednak u Wittgensteina v Tractatu.