Tématem stati je obraz Spící ponocný Quida Mánesa z roku 1862, jedna z vrcholných - svými rozměry v souladu s dobovými zvyklostmi tohoto oboru malířství komorních - ukázek produkce malovaného žánru prezentovaného na pražských výročních výstavách umění a i v rámci celku malířovy tvorby. Obraz - ojedinělým způsobem v sobě stmelující idylu a komiku, tedy dva nejvýraznější póly oboru žánrové malby - vybízí ke sledování významů, vzájemných souvislostí i víceznačnosti těchto dobově aktuálních pojmů.
To z velké části umožňuje již analýza trojice - veskrze kladných a různorodých - dobových komentářů díla. Obeznámení s dobovým "čtením" na obraze zachyceného výjevu vede k úvaze nad komikou "Mánesova ponocného a jeho dvojí nepatřičnosti".
V textu je dále pojednáván "Spící strážce jako ikonografický typ žánrového výjevu" a role Quida Mánesa, jíž svým dílkem v této oblasti sehrál. V kapitole "Komika v díle Carla Spitzwega, její ohlas v Praze a u Quida Mánesa" je probíraný motiv dáván do kontextu příbuzné Mánesovy tvorby a především tvorby Carla Spitzwega, eminentního představitele komického žánru ve střední Evropě, jenž se výrazně přičinil o plné ocenění této polohy malovaného žánru pražskou kritikou, potažmo publikem.
V navazující kapitole je naznačen status humoru - mimo jiné implikující ošklivost do sféry umění - jakožto podstaty malovaného žánru, sahající hluboko ke kořenům žánrové malby, a to do Nizozemí 17. století. Kapitolou "Spící ponocný jako novodobý Endymión: sentiment - a idyla" text dále reaguje na dobovou zmínku odkazující na zcela odlišné - a neméně případné - vnímání daného námětu.
Následně je logicky popřena neslučitelnost idyly a humoru a Mánesův Spící ponocný vyhodnocen jako příklad žánrového obrazu "na pomezí idylična a komična". Před závěrečnou shrnující úvahou je obraz ještě zasazen do dobových cenových relací a tím stvrzena jeho výjimečnost.
Závěr na základě sumarizace unikátnosti obrazu potvrzuje významnost Quida Mánesa na poli domácí žánrové malby.