Abstrakt
Je běžné, že medicínští antropologové a antropoložky analyzují trauma a posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD) z pozic sociálního konstruktivismu, který jim umožňuje předpokládat i dokazovat, že trauma a PTSD nejsou skutečnostmi, které by byly dány přirozeným řádem věcí. V tomto článku argumentuji, že sociálněkonstruktivistická optika má dvojí vedlejší účinky.
Zaprvé, umožňuje vydestilovat čistě sociální ontologii traumatu a PTSD: to, že pokládáme trauma a PTSD za reálně existující, má podle ní na svědomí psychiatrický diskurz, morální ekonomie moderních společností nebo nadvláda západních kategorií i mocenských praktik, které je stvořily. Zadruhé, tato optika mobilizuje ve vztahu k traumatu a PTSD určitá normativní měřítka: počínajíc odmítnutím jejich nevyhnutelnosti a končíc požadavkem na jejich zavrhnutí.
V kontrastu se sociálněkonstruktivistickými analýzami v tomto článku přistupuji k ontologii a normativitě PTSD jako k empirickému problému. Za pomoci Annemarie Mol a jejího konceptu "ontonorem" a prostřednictvím svého etnografického materiálu ukazuji, jak je PTSD u válečných veteránů zjednáváno jako vícečetná a nestejnorodá skutečnost (PTSD jako dispozice k násilí a PTSD jako odznak prožité nespravedlnosti) a jak různá nebezpečí, ideály, hodnoty, klady a zápory krystalizují a jdou ruku v ruce s konkrétními praktikami, konkrétními věcmi a situacemi, v nichž se PTSD uskutečňuje ve veřejném prostoru současné Bosny a Hercegoviny.