Ukrajinští emigranti na Podkarpatské Rusi a státní služba (1919-1929). Těžké hledání uplatnění na východě republiky
Abstrakt
Od léta 1919 na Podkarpatskou Rus přicházeli Haličané, kteří se v Polsku obávali pronásledování kvůli své účasti v boji za nezávislý ukrajinský stát. Hledali zde uplatnění především jako učitelé, ale i v jiných profesích, například železničáři, zaměstnanci pošt či úředníci.
V prvním údobí, zhruba do počátku roku 1920, byli často úspěšní, neboť státní správa se nacházela ve stavu chaosu a zoufale potřebovala vzdělané lidi, znalé místního jazyka. Nově příchozí rbrzy obdrželi domovské právo, zaměstnání a poté i státní občanství.
Později československé úřady zaujaly vůči uchazečům o práci přísnější postoj. Vliv na ně měly odůvodněné obavy, že Ukrajinci zde budou šířit ideu ukrajinské nezávislosti a dále komplikovat místní národnostní a jazykové spory.
Cizí státní příslušníci mohli být nadále zaměstnáváni pouze na smluvním základě. Výjimkou byli ti emigranti, kteří měli potřebnou kvalifikaci, třeba veterináři či soudci.
Později obavy z nežádoucího působení emigrantů sílily, zvláště poté, co se roku 1923 stal viceguvernérem Podkarpatské Rusi Antonín Rozsypal. Zhruba od roku 1925 začaly úřady v některých případech přešetřovat udělení státního občanství a také aktivně vyhošťovat ""politicky nespolehlivé"" jedince.
Přísnější politika vůči emigrantům na Podkarpatské Rusi vzbudila znepokojení mezi Ukrajinci v celé republice. Představitelé ukrajinské emigrace se pokusili politiku československé vlády ovlivnit, ale jejich iniciativy zůstávaly bez účinku.
Až do konce sledovaného období zůstalo postavení státních zaměstnanců cizího původu na Podkarpatské Rusi nejisté.