Abstrakt
Historici umění často při svých interpretacích pracují s termínem ""vliv"" jako s naprosto běžným pojmovým nástrojem, aniž by si uvědomovali úskalí, jež s sebou jeho užívání v rámci uměleckohistorického výkladu nese. Kritická analýza vlivu, který se ukazuje být až příliš vágním a terminologicky nepřesně vymezeným pojmem, může napomoci odhalit jeho zásadní nedostatky.
Stačí poukázat na astrologické kořeny tohoto slova. Vliv v astrologii představoval neviditelnou a neuchopitelnou sílu, o níž bylo možné hovořit pouze na základě pozorování jejích účinků.
Při nedostatečné reflexi může hrozit, že originální astrologický význam a s ním spojené konotace analyzovaného pojmu budou přetrvávat i v prostřed í dějin umění. Jeden z nejproblematičtějších bodů vlivologie představuje pak především jednosměrná kauzalita, kterou termín implikuje.
Tento problém se o to výrazněji vyjevuje v porovnání s dalšími koncepty, navazujícími a zároveň ostře se vyhraňujícími vůči vlivu. V této souvislosti stojí za pozornost především intertextualita, jež se zrodila z tendence vymýtit vlivologii na poli literární komparatistiky, a v současnosti se ukazuje být jako více než aktuální také v prostředí uměleckohistorické vědy pod označením interpiktorialita, anebo apropriace jako nedílná strategie postmoderního umění.
I v případě českého dějepisu umění lze nalézt snahy, jak se metodologicky zajímavým způsobem vypořádat s vlivem. Od vlivologie plně uplatňované ve formalistně-genetickém dějepisu umění Vojtěcha Birnbauma lze přes kritiku vlivu u Václava Richtera dospět až k teorii napodobivé antiteze Rudolfa Chadraby, jež vznikla z velké části právě jako reakce na příliš mechanické chápání vlivu v metodologii dějin umění a to ve stejné době, kdy s takřka totožným konceptem takzvané symbolické apropriace vystoupil historik islámského umění Oleg Grabar.