Latinské překlady řeckých děl 12. a 13. století ve vztahu k jižní Itálii, Sicílii a severoitalským městským státům: předpoklady, povaha, následný vývoj a paralely k dalším dobovým překladatelským školám
Abstrakt
Předkládaná studie se zaměřuje především na překlady z řečtiny do latiny v období, jež se nazývá z hlediska kulturních dějin a dějin filosofie tzv. renesancí 12. století. Autory těchto překladů byly vesměs tzv. graecizantes, tj.
Latiné pocházející z italského prostředí (především z Benátek, Pisy, Bergama), kteří byli více či méně spjati s kulturním prostředím kolem konstantinopolského dvora, ať již v roli diplomatů, tlumočníků, obchodníků či zmocněnců. V některých případech byli nositeli vícero rolí.
Autor studie se pokusil s přihlédnutím k výzkumům význačných badatelů 20. století - především Charlese Homera Haskinse, Marie-Thérèse dʼAlverny, Waltera Berschina, Charlese M. Branda, Krijnie Nelly Ciggaar - popsat v chronologickém sledu vývoj zaměření překladatelských aktivit od prvopočátků v polovině 11. století, jenž je reprezentován překladately/mnichy spjatými s kampánským městským státem Amalfi, až po dozvuky tohoto mocného intelektuálního proudu v první polovině 14. století při neapolském dvoru anjuovských panovníků.